MP - Blog

Balíček dobrých i špatných zážitků

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Tue, 09 Aug 2011 12:02:00 +0000

Dobré duše přátel mi na narozeniny věnovaly balíček zážitků. Zní to zvláštně, ale jednoduše řečeno jde o poukaz na čerpání nějaké zajímavé služby charakteru turistického či sportovního. Ten můj balíček se týkal návštěvy jediné moravské úzkokolejky Třemešná - Osoblaha ve Slezsku. A protože jsem tam nechtěl jet sám (autem to je cca 1,5 hodiny jízdy z Nového Jičína), koupil jsem za 690 korun druhý poukaz i pro přítelkyni.

Jelikož jízda výletním vlakem se koná pouze o víkendech, museli jsme si předem zvolit termín. Volba padla na tuto neděli, ač o den dříve bychom jeli s parní lokomotivou. Podle telefonické domluvy s provozovatelem služby jsme měli přijet do Třemešné na nádraží v 9.30. Vyjeli jsme tedy před osmou z Nového Jičína. Hladce, s pomocí Navigace Google, jsme dojeli do cíle v 9.15.

Tam téměř vymetené nádraží, jen kousek dál technici připravovali soupravu výletního vlaku. Zeptali jsme se mladého muže, který na peróně rozbaloval prodejní pultík, kam máme jít a u koho se s poukazem hlásit. Nevěděl, jen nás poslal k vlaku. Cestou jsme potkali pána v tričku Slezských zemských drah, které výletní vlaky provozují. Opět jsme mu nastínili náš problém. Opět bez úspěchu. Další pokusy o kontakt s někým zodpovědným jsme proto na chvíli vzdali (poblíž už taky nikdo další nebyl) a jali se prohlížet vlak a v depu-remíze odstavenou "páru" samostatně. To ale zabralo jen pár minut. Proč nás hnali na nádraží v 9.30, ačkoliv vlak odjíždí až v 10.45, nám zůstalo utajeno. Hlavně proto, že nebylo koho z provozovatelů služby (rozuměj "balíčku zážitků") se zeptat. Nikdo takový nedorazil.

Lokomotiva U57.001 v depu Třemešná

To už ale na nádraží začali přijíždět a přicházet turisté. Měl jsem za to, že mezi těmi desítkami lidí a dětí musí být někdo další s podobným poukazem, jenže jsem byl vyveden z omylu. Mladý vlakvedoucí z výletního vlaku mi totiž řekl, že o balíčku zážitků zatím jenom slyšel. Nějak jsme se domluvili i na čerpání "nadstandardních" služeb (které jsem mu musel ukázat na výpise z internetu) a on si po delším bádání vzal jeden z kupónů. To už nám bylo jasné, že tady něco docela skřípe.

Souprava výletního vlaku SZD v Třemešné

Polovinu cesty tam jsme absolvovali na stanovišti strojvedoucího motorové lokomotivy. Úzkokolejka je ve špatném stavu, koleje by určitě potřebovaly srovnat a podbít. Mladší i starší strojvedoucí ale byli velmi příjemní, takže jsme se cestou dozvěděli celkem dost technických i lokálních detailů. Ve Slezských Rudolticích, kde se čeká na předjíždění pravidelného vlaku ČD, jsme pak přesedli k ostatním cestujícím do celkem zaplněných vyhlídkových vozů.

Na stanovišti TU 38.001 "Faur"

Slezské Rudoltice

760 milimetrů

Osoblaha. Tady jsme podle programu měli původně mít prohlídku indiánské vesnice. Jenže ta letos prý není. Náhradou mi tak pracovník provozovatele předem telefonicky nabídl prohlídku místního židovského hřbitova s průvodcem. Po vystoupení z vlaku jsme se však celkem rychle smířili s tím, že žádný průvodce nebude, neboť na nás opět nikdo nečeká. Jedno malé plus - aspoň nás nikdo nerušil při lovení kešek.

Jen kousek od hranic

Osoblažské náměstí

Ulice Hlavní

Cestou k nádraží

Samotné městečko na polských hranicích je docela kontrastní. U nádraží ještě vypadá jako vesnice, v centru se ale ocitnete jako ve vzorném socialistickém městě. Ošuntělé pětipatrové paneláky (ani jeden opravený), náměstí lemované typickými bytovými domy z 50. let a plácek s kanónem a památníkem ozdobeným hvězdou nenabízí příliš povzbuzující pohled. Již zmiňovaný židovský hřbitov je naopak vkusně opraven. Dojem kazí jenom to, že cestou k němu musíte nedůstojně projít mezi zahrádkami. Prý na jejich místě stála kdysi synagoga. Myslím, že stopy po ní po několika desítkách let usilovné práce zahrádkářů nemá pražádný smysl hledat.

Hlaveň otočená k západu

Jako za starých časů

Židovský hřbitov

Cestou zpět jsme se domluvili s vlakvedoucím, že bychom chtěli v rámci poukázky dostat klobásu a půl litru nápoje v ceně. Zádrhel: jakýsi výlupek předchozí den ukradl z "pivního" (restauračního) vozu vlaku kanystry s benzínem na topení, takže se nevaří. Posádka pivního vozu něco o balíčku zážitků věděla, i tak jsem ale musel opět ukázat výpis z internetu. Náhradou za klobásu jsme tak dostali tatranku a Fidorku. Nakonec to bylo možná lepší.

Výletní vlak v Osoblaze

Nastal totiž vrchol dne. Silná průtrž mračen učinila z otevřených vagónů zpočátku místo k bytí. Jak už to během bouřky bývá, neprší svisle, ale šikmo. Střídavě tak na jedné či druhé straně pršelo přímo dovnitř vozu. Někteří cestující to řešili deštníky nad hlavou, jiní zase přesunem doprostřed k uličce. Časem bylo jasné, že nepomůže nic, snad jen se nastálou situací bavit. V Třemešné jsme rychle přeskočili do auta a v silném dešti odjeli.

S deštníkem ve vlaku

Příjemně "vytopeno"

Nejmenší oblouk trati o poloměru 70 metrů

Zážitek to tedy skutečně byl. Jen je třeba rozlišit horší a lepší stránku. Chválíme pracovníky Slezských zemských drah, kteří výletní vlaky provozují. Je vidět, že své práci rozumí a dělají ji s láskou a velkým kusem nadšení. Jízdu mají perfektně zorganizovanou, jsou ochotní a milí. Jediný problém s odcizenou náplní do sporáků není jejich vina a déšť bereme jako zpestření.

A co balíček zážitků? Pokud mohu radit, zkuste si zjistit, zda lze danou atrakci zajistit přímo. My jsme se museli oproti nabízenému obsahu obejít bez indiánské vesnice, průvodce po židovském hřbitově a prohlídky depa v Osoblaze. Všechno jsme si navíc museli domlouvat sami s personálem vlaku, který poukazy viděl poprvé v životě. Vzhledem k tomu, že zpáteční jízdenka do vlaku stojí 160 a balíček více než čtyřikrát tolik, je to velké pochybení provozovatelů služby, od kterých bychom čekali mnohem víc. Oproti jízdence jsme dostali prakticky jen ty fidorky, tatranky a půl litru nealka...

Autolékárnička v našich řetězcích

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 31 Dec 2010 15:10:00 +0000

Už nevím ani proč, ale z nějakého důvodu jsem předpokládal, že když jsme na jaře koupili nové auto, tak tam už bude lékárnička s obsahem platným k 1. 1. 2011. Vždyť úředníci přece jenom nedělají změny ze dne na den, muselo už tedy být pěkně dlouho dopředu jasné, co budou po motoristech chtít. Jenže včera vyšlo najevo, že obsah naší lékárničky by nemusel policistům od Nového roku stačit. Bylo tedy nutné ji co nejrychleji doplnit, nebo zakoupit novou. První varianta by byla nejlepší, ale předposlední a poslední den v roce asi nerealizovatelná. Otevřeno mají totiž víceméně jenom hypermarkety. Inu jsme do nich vyrazili vyzbrojeni informací, že autolékárnička bude stát okolo 200 korun. Dokonce ji některé servery nabízejí ještě levněji.

Ne tak ovšem naše levné a ještě levnější řetězce. Albert hypermarket, prodejna Nový Jičín. Box plný oranžových krabic od pro mě podezřelého výrobce Filson. Cena 249 korun, ale bombastická sleva z 399. A tak to tam mají už několik týdnů, žádná změna. No to si fakt dělají srandu, jedeme jinam.

Kaufland, kvalita za nejnižší cenu. Tam sice europaleta s hromadou lékárniček nebyla, ale v regále plného výrobků Filson pár kusů je. Ano, stejný výrobce jako Albert HM. A cena? Naprosto stejná, 249 korun. Zvláštní, nicméně důvod pro koupi v Kauflandu by přece jen byl: obrovská 50% sleva z 499! No nekupte to, když to tam nabízejí tak hrozně levně a jsou ochotni si tolik urvat od úst. S nakyslým výrazem ve tváři nad praktikami našich řetězců (za 499 by to nikdy neprodávali a i na ceně o polovinu nižší určitě vydělají) přesun jinam.

Tesco Kopřivnice. A celkem férový přístup. Autolékárnička Tesco Value za 229,-, bez slevy. Tihle se nám aspoň nesnaží natlouct do hlavy, že nám chtějí ušetřit peníze, když nám nabídnou vymyšlenou slevu. Kupujeme.

Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že pro zákazníka by bylo lepší, kdyby se dalo vybrat mezi kompletní lékárničkou a sadou na doplnění. Ovšem je logické, že to řetězce nabízet nebudou. Lidé by kupovali levnější doplňovací sady a ty značné "slevy" by nebyly tolik vidět.

Kopřivnička: potok, stoka, trochu potok, opět stoka

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 24 Dec 2010 15:33:00 +0000

Když jsem byl menší a ještě bydlel v Kopřivnici, každodenní pohled zanesené koryto Kopřivničky ve mně vyvolával rozporuplný pocit, že takto to být nemá, ale přesto je to možná lépe, než kdyby to bylo tak, jak to být má. Potok či mnohdy spíše potůček tekl v hlubokém korytě mezi letitými nánosy porostlými travou. Mnozí ani netušili, že původně to projektanti zamýšleli trochu jinak.

Kopřivnička poblíž hřbitova

V 70. letech procházela Kopřivnice bouřlivým rozvojem spojeným s nárůstem výroby automobilky Tatra. Právě v tomto období se z vesnice stalo město. A protože byla možnost jej narýsovat zgruntu, rozhodli se architekti k dosti kontroverznímu kroku - potok přesunuli do širokého a hlubokého koryta. Sice tak přilehlé okolí ochránili před povodněmi a vodní tok narovnali do pravidelných křivek a přímek, ale na druhou stranu jej zcela odřízli od života města. A aby toho znásilňování přírody nebylo málo, koryto ještě vydláždili.

Kopřivnička poblíž hřbitova

Jenže pak se něco zadrhlo a nikdo se už o stav koryta nestaral. Betonové dílce a kamenem vyložené dno vegetace milosrdně skryla. Potůček si v příliš širokém korytě našel úzkou klikatou cestu a i když se znovu součástí města nestal, nepůsobil tak průmyslově, uměle.

Kopřivnička poblíž náměstí

Nedávno ale odpovědné napadlo, že by se koryto po desítkách let mohlo vyčistit. Prý v rámci odstranění povodňových škod z loňského roku. Zůstává otázkou, o jaké škody se mělo jednat, když takto silně zregulovaný potok se snad nemůže vylít ani při tisícileté vodě. Nicméně se stalo, potok nyní teče tak, jak jej původně zregulovali. Výsledek je nicméně na pohled dost odpudivý. Kopřivnička teď opět vypadá jako nějaká odpadní stoka z továrny. Jako kdybychom chtěli, aby ta nepotřebná voda co nejrychleji odtekla pryč a nesnažila se nám tady škodit.

Kopřivnička poblíž náměstí

Na fotografiích to vypadá, že kapacita koryta je využita víceméně dostatečně. Jenže je nutné si uvědomit, že nyní kvůli masivnímu tání sněhu odtéká potokem minimálně dvakrát tolik vody než je běžné. V létě se tak koryto promění v částečně suchou plochu, protože tok se nerozprostře podél celé šířky kolem 1,5 metru. Vody tam bude tak po kotníky. Příjemný pohled to asi nebude. To už skutečně raději tu nanesenou hlínu s trávou.

Bourání novojičínské tabačky

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Sat, 04 Dec 2010 11:27:00 +0000

Po delší době jsem oprášil svůj fotoaparát a i přes obavy o kvalitu fotek kvůli vadnému objektivu jsem na žádost novinářského kolegy udělal pár snímků demolice novojičínské tabačky. Pohled to není nijak povzbuzující, navíc s vědomím, že tu největší hromadu sutin po již neexistující budově nejblíže k centru města milosrdně zakryl sníh. Dělníci rozebírají budovy potichu zevnitř, nekonají se tak žádné veřejné odstřely či dramatické mávání s ocelovou koulí na jeřábu.

Pozoruhodné je, jak se kolem demolice tabačky v poslední době hromadí zjevné dezinformace. Tak například v rozšířeném volebním programu současné vládní strany v Novém Jičíně ČSSD se v části "Negativa současného (tj. teď už minulého) vedení města" píše "prodej areálu tabačky za symbolickou cenu". Odkud to místní členové sociální demokracie vzali, je záhadou, tabačka totiž od roku 1989 v rukou města nikdy nebyla (stejně jako Hückelovy vily, které sociální demokraté také přisoudili městu). Areál vlastnil Československý tabákový průmyslu Kutná hora, který v roce 1992 zprivatizovala nadnárodní společnosti Philip Morris. Ta pak koncem 90. let ukončila v Novém Jičíně výrobu, ale objekt si nadále ponechala. Teprve v roce 2007 jej prodala současným developerům.

Druhou fámou je, že město rozhodlo o demolici tabačky. Ano, demoliční výměr sice vydává stavební odbor radnice, ale ten pracuje v přenesené působnosti státu. To znamená, že rozhoduje zcela samostatně bez ohledu na vůli radních nebo zastupitelů. A pokud žadatel splní zákonné podmínky, nemohou s tím místní politici udělat nic, protože do tohoto procesu zasahovat nesmí.

Čistka na blogu i ve fotkách

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Thu, 25 Nov 2010 20:23:00 +0000

Google konečně povolil více aplikací i pro samostatné Apps účty na vlastních doménách. To ovšem přineslo jednu velkou komplikaci - přesun blogu a fotogalerie je značně náročný a zdlouhavý, protože se musí provést revize odkazů u všech článků a snímků.

Omlouvám se, že jsem natolik lenivý, ale skutečně není v mých silách převádět a kontrolovat cca 700 příspěvků na blogu a další stovky fotografií. Fotogalerie a až na články do Kopřivnických novin i blog proto nyní zejí prázdnotou. Ze stejného důvodu zmizely i mé stránky věnované železnici.

Důležitý den bez školní výuky

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 20 Jun 2008 06:06:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 23/2008 z 5. 6. 2008 na straně 2.

Žáci druhého stupně základních škol mají určitě jiné starosti, než přemýšlet o svém budoucím povolání. Více než uplatnění na trhu práce je zajímá, kam půjdou o víkendu zapařit a na koho tam budou chtít zapůsobit. Z jejich úhlu pohledu je práce ještě hodně daleko, tak nač se tím trápit. Je tu však jedno velké ale: každý jednou dospěje a bude se muset sám rozhodnout, kam dál.

Exkurze šesťáků, sedmáků a osmáků jedné z místních základních škol v devatenácti firmách ve městě, může vypadat jako úhybný manévr od školních lavic, navíc podporovaný učiteli. Jenže škola už dávno nemá za úkol pouze tlouct do hlavy encyklopedické poučky. Návštěva ve firmách má kromě zvýšení povědomí o možnostech zaměstnání také další význam. Ve firmách chybí odborníci, přitom absolventi odcházejí pracovat jinam. Návštěva tak může inspirovat nejen k volbě střední školy, ale také upevnit vztah k regionu jako místu, kde nejen žijí rodiče, ale kde se dá i dobře pracovat.

Doba, kdy se o všechny staral stát, ale přitom je trvale ponechával ve stavu stejné chudoby, je už naštěstí pryč. Češi mají sklon shazovat veškerou odpovědnost za svůj zpackaný osud na někoho jiného: tu Brusel, Praha, zaměstnavatel, politik či společenský systém. Pokud tento projekt podpoří činorodost a zájem už v mladém věku, bude to jedině dobře. Důležité ale je s nabytými zkušenostmi a zážitky pracovat, aby se exkurze do firem nestala pouze dnem, kdy se prostě neučilo.

Sídliště jako ze škatulky

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Sun, 08 Jun 2008 16:42:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 22/2008 z 5. 6. 2008 na straně 2.

Ještě před dobrými 15 lety to vypadalo, že panelovým sídlištím zvoní umíráček. Poslední domy se dostavěly už v době, kdy se nad nimi vznášely otazníky. Rázně je vyřešili v bývalém východním Německu, kde už spoustu ’paneláků’ jednoduše zbourali. Rozdíl je v tom, že tam se kvůli masivnímu stěhování obyvatel do západní poloviny země vylidnily celé čtvrti. U nás jdou naopak panelákové byty na dračku a někde v nich dokonce vznikají luxusní příbytky.

Realitní makléři a spekulanti mohou začít větřit novou příležitost ke zhodnocení investovaných prostředků, ’domorodci’ zase zlepšení pocitu ze svého bydlení. Rezidenční oblast kolem základní školy Alšova by mohlo díky regeneraci změnit svou tvář a přiblížit se současným standardům. Po sídlišti Sever by tak šlo o druhou část města, která by se dočkala razantních úprav exteriérů ve spolupráci radnice a bytových družstev. První závan aktuálních trendů - nové dětské hřiště - už stojí. Revitalizované domy si lepší prostředí zaslouží.

Překonat různá zákoutí procesu přidělování dotací bude vyžadovat nervy jako špagáty. Zatímco lidé by na jedné straně modernizované okolí svého domu brali všemi deseti, pojmy jako nevyčerpatelný penězovod z Bruselu jsou spíše jen novinářskou metaforou a k realitě mají daleko. Větší města jsou na tom se získáváním peněz z dotací ještě dobře, mají na to úředníky. Minisídliště někde na vesnici je pro tamní radní spíše velkou noční můrou.

Velké plány s velkým nádražím

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 30 May 2008 18:39:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 21/2008 z 29. 5. 2008 na straně 2.

Podivné jsou cesty urbanismu. Tam, kde by to člověk nejméně čekal, stojí často stavby, jež v kontextu svého okolí nemají opodstatnění. A naopak: objekty, které logicky patří například do centra, najde neznalý návštěvník na periferii. Kopřivnické autobusové nádraží by k vítězství v soutěži o nejnesmyslnější lokalitu přidalo i bod za zjevnou předimenzovanost. Davy cestujících jsou už tak možná k vidění jen u autobusů mířících na zájezd s večeří zdarma a nádavkem i porcí tvrdého přesvědčování ke koupi nějaké předražené zbytečnosti.

Přestavěné nebo nové autobusové nádraží má už spousta větších měst. Ostrava, Nový Jičín a nedávno i Frýdek-Místek nasměrovaly cestující na rozlohou sice menší, ale funkčně vyhovující nástupiště. Ve velké části případů je za změnami byznys v podobě výstavby prodejního komplexu. Apriori to nemusí znamenat, že je hned něco špatně. Nikdy neobsazené prostory v prvním patře obchodně-podnikatelského centra vedle muzea však slouží jako memento, že i plány "kravaťáků" mají občas trhliny. To by se v případě objektu na autobusovém nádraží stát nemělo, hladina adrenalinu je ale i tak kvůli výstavbě obchodu zvýšená.

Až do podzimu budou lidé nastupovat do autobusů přímo na ulici. I kvůli prázdninám to bude tak akorát, aby lidé zaregistrovali změnu, ale ne dost na to, aby si na nové poměry navěky zvykli. Nové nádraží bude menší a s ním zřejmě i údiv přespolních, kde jsme si ho postavili.

Vandalství: kdo je vinen?

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 30 May 2008 18:35:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 20/2008 z 22. 5. 2008 na straně 2.

Ukažte na konkrétního člověka prstem: „To je on, kdo tu věc zničil!“ Nebo odsuďte rovnou skupinu více lidí. Nelze. Víme, že to někdo udělat musel, ale na první pohled nikoho neodhalíte. Na čelo se to nepíše, do občanky také ne. V běžné mluvě jsou ničitelé, zloději nebo třeba piráti silnic popisováni jako zcela odlišný typ lidí. Ve skutečnosti to ale mohou být přátelé, známí nebo příbuzní. Poté se příkrý ortel ochotně zvrátí na omluvné „on to tak nemyslel“ či „udělal jenom hloupost“.

Kopřivnici trápí vandalové. Ničí dopravní značky, vybavení cyklostezek nebo třeba informační tabule. Trochu potěšující zpráva zní: nejsme v tom sami. Nezvané demoliční či demontážní čety úřadují všude, a co není pevně zalité v betonu, buď zmizí, nebo je poškozeno. Sprejeři s nečitelnými klikyháky nastříkanými ve spěchu či alkoholem anebo testosteronem nabušení jedinci chtějí zanechat aspoň nějakou stopu na tomto složitém světě. Nemají pražádnou šanci, přesto se stále snaží.

Ve stavu naprosté ztráty jistoty shledání se s původním stavem věcí dochází velice často ke zvláštnímu posunu viny: za její zničení může majitel nebo provozovatel, protože ji špatně hlídal nebo podcenil její odolnost. Vandalství se už asi bere jako samozřejmost. Odpovídá to absurdní logice dotazů na to, co udělá město, stát a jiní, aby se nekradlo, neničilo nebo třeba neplivalo na zem. Otočme to: kdy obviní lapkové společnost, že jim dala možnost hřešit?

Protesty proti protestu

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 30 May 2008 18:32:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 19/2008 z 14. 5. 2008 na straně 2.

Sice krátkou, ale o to údernější debatu vyvolala nedávno na webovém diskuzním fóru krátká zmínka na hlavní stránce města. V oddíle věnovaném připomínkám událostí ze života letos šedesátileté Kopřivnice před několik týdny stálo, že v březnu 1955 podepsali všichni obyvatelé města protest proti atomové válce a válce vůbec. Názory se různí: od smířlivého “taková už byla doba”, až po odmítnutí zprávy jako výmyslu propagandy.

Není ani tak důležité, zdali tehdy mezi lidmi skutečně koloval papír, na který každý včetně nemluvňat připojil svůj podpis, či jej dospělí víceméně povinně stvrzovali na pracovištích. Podstatné je, jak se k této informaci ve světle zkušeností s bývalým režimem postavit. Kdo si pamatuje první polistopadové uvedení seriálu Třicet případů majora Zemana, zajisté ví, o čem je řeč. Vysílání na veřejnoprávní obrazovce ale doprovázela vysvětlující kampaň. Na malé místní si ji lze sice hůře představit, spoléhat se ovšem na to, že lidé dokáží zcela “holou” zprávu dešifrovat a zasadit do dobového kontextu, ale také nemusí být to pravé.

Oslavy 60 let od povýšení Kopřivnice na město pomalu začínají. Svá první léta si prožila v době, kterou pamětníci prožívali zcela rozdílně, než jak na ni pohlížíme současnýma očima. Tehdejší oficiální zdroje je ale nutné brát s pořádně velkou rezervou. Protest proti válce je názorným příkladem - vně se demonstrovala touha po míru, uvnitř byla země ozbrojená až po zuby.

Letos hodiny, příště radar

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 30 May 2008 18:30:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 18/2008 z 7. 5. 2008 na straně 2.

Velmi neotřelý orloj odbíjel o víkendu celou. Přesněji - neodbíjel, ale odstřílel. Hodinky se podle těchto hodin sice seřizovat nedalo, už jen proto, že kdyby měly oznamovat poledne, asi by se dělostřelci u historického kanónu řádně zapotili a možná by prošvihli další termín, ale jako lákadlo pro kolemjdoucí fungovaly dobře. Už podvanácté nastal čas, kdy potkat ve městě vojáka v uniformě SS není důvodem pro vyhledání rychlé psychiatrické pomoci nebo nejbližší služebny policie. Modeláři všech okolních zemí se opět spojili na tradiční Beskyd Model Kit Show.

Je úžasné, že ještě existují hračičkové, kteří se nespokojí jen s regálovými ’hotovkami’, ale většinu detailů, postav či krajinek si vyrábějí sami. Stráví u toho hodiny a dny, výsledek však stojí za předvedení nejen známým, ale i veřejnosti. Na druhou stranu nebýt stavebnic běžně prodávaných v obchodech, asi by bylo modelářství o spoustu nadaných duší chudší. Výstavy jako Beskyd Model Kit Show pak mají velkou sílu zaujmout a inspirovat. Podívaná koncentrovaná na řady stolů v jednom malém prostoru nutí ohýbat hřbet i ty, kteří mají pro malé i velké modeláře jenom pošklebky.

Odvahu a vtip by však mohl prokázat ten z vystavovatelů, který by připravil diorama připravovaného amerického radaru v Brdech. Jen by to ukázalo, že ani modely nelze jen tak vytrhnout z reality. Možná by to bylo i na nějakou cenu. Aspoň za výdrž při hájení výstavního exponátu vcelku.

Město jako učitel druhých

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 30 May 2008 18:27:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 17/2008 z 30. 4. 2008 na straně 2.

Málokdo by na to vsadil ani dávno zrušený desetník. Ačkoliv to zní jako historka od barona Prášila, do Kopřivnice se jezdí jiné radnice učit a před cedulí města se už houfují další zájemci. Možná to bude brzo na otevření poradenské kanceláře a rozdávání ceníků za konzultace. Aniž to v běžném životě většina lidí vůbec zaznamená, má Kopřivnice cosi, co jinde těžko hledat.

To něco je dosud unikátní proces tvorby Strategického plánu za účasti veřejnosti. Představitelé jiných měst se u nás chtějí dozvědět, jak mluvit s lidmi o komunálních záležitostech. Zdejší projekt byl úspěšný už před dvěma měsíci, když získal druhé místo v republikovém kole soutěže O lidech s lidmi. Teď je triumf ještě sladší. V zemích Visegradské čtyřky se nenašel lepší soupeř.

V Česku se politici s veřejností o svých krocích příliš nebaví, nebo se naopak populisticky ohánějí příhodnými výzkumy veřejného mínění na každém kroku. Optimum leží někde uprostřed, přesný průsečík je ale těžké najít. Kopřivnický přístup ukazuje cestu: kdo má zájem, může říct své, kdo nemá, není k tomu nucen. Oblíbený argument, že si to ti nahoře stejně udělají po svém, tady ale působí prázdně. Výsledky soutěže ukazují, že otevřenost na straně úřadu existuje. Triumf ale odhalil jiný velký problém. Míč je teď na straně veřejnosti. Přejít z pohodlné pasivity do role dobrého debatéra je další velký úkol. Za to si naše společnost cenu zatím ještě nezaslouží.

Proč nemít nerad strážníky

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 25 Apr 2008 20:34:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 16/2008 z 24. 4. 2008 na straně 2.

Je to velmi nevděčné povolání. Z jedné strany jde na vás posměch a otřepané vtípky o hloupých mužích zákona, z druhé zase spílání na nečinnost, neschopnost a málo viditelné výsledky. Botičkáři, odtaháři nebo buzerující machři, kteří raději dávají pokuty vystrašeným pejskařům než viníkům těžších hříchů: věru, dělat městského strážníka v poměrech české nátury chce hroší kůži hned dvojitou. Jednu na pachatele přestupků, druhou na nejrůznější lidová moudra.

Viděno více reálně, pověst strážníků je podstatně horší než jejich skutečný význam pro město a jeho obyvatele. Když se k něčemu většímu dostanou, musí to chtě nechtě předat republikovým kolegům. Kolonka pro mediální slávu tak zůstane prázdná. Ale i bez ní nelze strážníky označit za zcela zbytečné. Pozná se to hlavně ve chvíli, kdy je nutné vytočit tísňovou linku. Málokdo se dlouze rozmýšlí, jestli na konci ťuknout na šestku nebo osmičku. Lidé už ví, na co jsou “státní” a na co “městští”.

Příklady, kdy někdo z policistů selhal, skutečně existují. Tak jako ve všech oborech lidské činnosti. Selhávají i ti, kteří nehezký kabát strážníkům šijou. Dvacet městských policistů na 25 tisíc obyvatel nemůže stihnout všechno. Bez strážců zákona bychom si zoufali na nedostatek bezpečí, uniforma na každém rohu by zase vyvolala mrazení z neustálého sledování.

Není nutné brát strážníky rovnou na milost. Stačí jen nemyslet na předsudky a klišé. Je to těžké, ale jde to.

Satelity, nový ohrožený druh

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Mon, 21 Apr 2008 19:54:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 15/2008 z 17. 4. 2008 na straně 2.

Jeden z největších symbolů demonstrovaného blahobytu konce minulého století je na vymření. Většina z nás pamatuje dobu, kdy satelitní anténa na balkoně nebo okně znamenala, že lidé v bytě za ní jsou ’v balíku’. Případně v něm nejsou, ale chtějí se tak navenek tvářit. Co největší talíř byl jako vstupenka do vyšší společnosti.

Satelity byly na sklonku 80. let, kdy se začaly poprvé objevovat na domech, závanem očekávané svobody. Připomínaly, že lidem už nestačí dva programy státem zmanipulované televize. Poptávka po pohyblivých obrázcích z vesmíru ale neopadla ani po sametové revoluci. Jenže teď to najednou vypadá, že tu svobodu volby chce někdo majitelům talířů vzít. Radnice bude přesvědčovat vlastníky antén na městských domech, aby je z vnějších zdí nadobro odmontovali. Mnoho domů projde revitalizací a jejich vzhled by tak prý antény narušovaly.

Kdyby šlo jen o estetická hlediska, asi by nad tím většina lidí jen mávla rukou nebo se zasmála nad dalším výmyslem byrokratů. To, jak celá přesvědčovací kampaň dopadne, přitom není až tak podstatné. Může totiž jít pouze o první mírný vzkaz, a důležitější tak bude to, co může následovat. Pokud je totiž většina antén instalována bez souhlasu vlastníka budovy, tedy města, je pravděpodobné, že se soudy mohou začít připravovat na sérii podobných kauz. A tam už to může být pro nájemníky horší. Soudce určitě nebude zajímat, co mají s drahým, ale zbytečným přístrojem dělat.

Retrotatry: úspěch zaručen

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Mon, 21 Apr 2008 19:45:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 14/2008 z 10. 4. 2008 na straně 2.

Historie nepatří jen do muzea nebo odborných knih či učebnic. Mnohem lépe se jí daří oslovovat maximum lidí v běžném životě. Ukázku umu předků v modernizované podobě chystá automobilka Tatra. Nápad vyrábět repliky úspěšných osobních vozidel vyvolal mezi odborníky přímo nadšení. I když jej média zveřejnila podezřele na Apríla.

Ne, že by se v automobilce řídili hlubokými myšlenkami o zmrtvýchvstání dávné československé automobilové tradice. Spíše zabral obchodní zájem automobilových sběratelů hlavně v zahraničí. Ať už jsou ale pohnutky jakékoliv, můžeme to směle pokládat za další střípek do mozaiky, která naznačuje nastupující ekonomický úspěch dříve téměř odepsané továrny. Komunisté zadělali na krach rozhodnutím o orientaci na masovou výrobu nákladních aut pro dříve bezedný Východ, aby jejich pohrobci v rámci české cesty privatizace málem dílo zkázy dokončili. Je proto pozoruhodné, že plány na výrobu osvědčených osobních aut teď prosazuje Američan.

Sázka na retrostyl je nejistá a přitom jistá zároveň. Výroba má začít už příští rok, takže konstruktéři se ještě pořádně zapotí, aby nevytvořili okatý paskvil nevhodně kombinující staré s novým. Důležité bude, zdali se podaří téměř kusovou výrobu dobře zorganizovat. Na druhou stranu mají být auta celkem laciná, prodej by proto váznout neměl. Úplnou renesanci výroby osobních aut v Kopřivnici však čekat nemůžeme. Na tomto poli jsou karty už dlouho rozdané.

Bláto na armádních tatrách

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Wed, 09 Apr 2008 14:08:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 13/2008 z 3. 4. 2008 na straně 2.

Předání prvních vojenských tater armádě minulý pátek v Novém Jičíně probíhalo zpočátku jako skutečná hra na vojáky. Novináři čekající před bránou sice nejdříve dostali visačky ’Návštěva’, poté se ale dozvěděli, že dovnitř vpuštěni nebudou. Až natáčení a fotografování přes plot přimělo armádní činitele změnit názor.

Krátká epizoda, která ale dobře vystihuje peripetie velkého státního nákupu. Začalo to nevábnými tahanicemi o definici předmětu kontraktu, aby se na něj nemusel vztahovat zákon o veřejných zakázkách a Tatra jej dostala přímo. Pak se ozval pražský výrobce dílů, že jej automobilka vyřadila ze seznamu dodavatelů. Zatím poslední komplikací je zpoždění dodávek kvůli nedodržení požadovaných parametrů. Blamáže spojené s pořízením stíhaček nebo obrněných transportérů tento případ ještě nedosáhl, ukazuje ale na zjevný fakt: bláto, které posbírali novináři na svých botách při pokoutném pořizování záběrů z pole, se na armádní zakázky lepí už tak nějak automaticky. Možná to zajde tak daleko, že firmy budou vojenské kontrakty raději odmítat, aby si neuřízly ostudu.

Ale ani Tatra v tom není zcela bez viny. Loňské předání testovacích vozidel, která nesplňovala podmínky smlouvy, chce ministerstvo potrestat uplatněním smluvní pokuty. Bez ohledu na to, že zadání zakázky bez soutěže bylo motivováno pomocí domácímu průmyslu. Postupem času se totiž ukazuje, že pojem ’národní dodavatel’ už vlastně neexistuje.

Nový partner v politice: děti

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Sun, 30 Mar 2008 13:01:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 12/2008 z 27. 3. 2008 na straně 2.

Vypadá to trochu jako hra, ale zdání klame. Dětská zastupitelstva nebo parlamenty tady své místo určitě mají. I když se mohou mnozí dospěláci smát, že se je náctiletí snaží někdy trochu nemotorně napodobovat. I když to někdy připomíná chůzi proti vichřici. Monopol na možnost ovlivňovat věci veřejné si sice dospělí jen tak mimochodem uzmuli, to ale neznamená, že to tak musí být napořád.

Členové dětských parlamentů z osmi měst kraje včetně Kopřivnice se spojují do krajského zastupitelstva. Domluvili se na tom na společném jednání během velikonočních prázdnin v Novém Jičíně. Chtějí hovořit silnějším hlasem především při prosazování zájmů na krajské úrovni a přípravách velkých akcí. A to i přesto, že vliv dětských zastupitelstev v několika málo městech, ve kterých působí, není zatím obecně příliš výrazný.

Než přijmeme tvrzení, že za to z velké části mohou dospělí, kteří si nechtějí nechat radit od dětí, protože přece sami nejlépe vědí, co se má dělat, je nutné se zastavit u mladých lidí samotných. Éra povinného sdružování v různých obskurních organizacích typu Pionýr nebo SSM má svůj nynější odraz buď v odmítání všeho kolektivního, co jen trochu zavání angažováním u mladých, nebo v nárůstu pasivity a s ní související konzumní zábavy. Členství v dětském zastupitelstvu sice na tesání do kamene ještě není, zdravé sebevědomí a zájem o věci okolo sebe je ale nadějí, že to s námi v budoucnu nemusí být tak špatné.

Malé requiem za vaše auto

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Mon, 24 Mar 2008 18:10:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 11/2008 z 20. 3. 2008 na straně 2.

Vezměte děti a psa, zazvoňte na sousedy, obvolejte příbuzné a přátele. Nejlépe okamžitě. Sraz je na parkovišti dole pod domem za 15 minut. A protože půjde o poslední rozloučení, nezapomeňte na fotoaparát. Snímek vašeho vozu v době, kdy jste jej ještě vlastnili, se bude v nábytkové stěně obzvláště vyjímat. A hlavně - před derniérou je třeba významnou událost pořádně zapít.

Dopravní policisté na Novojičínsku začnou zabavovat auta těm, kteří opakovaně porušují zákon a řídí buď opilí, nebo bez řidičáku, či rovnou s vysloveným zákazem pobytu za volantem. A to i bez ohledu na to, kdo je majitelem vozidla. Soud pak může rozhodnout o propadnutí auta státu. Zkušenosti z jiných okresů ale brzdí optimismus, že najednou přibude velké množství volných parkovacích míst. Počet skutečně zabavených aut se zatím počítá na prstech jedné ruky.

Těžko lze toto opatření označit za vyloženě špatné. Přesto by se slušelo přesně definovat mnohoznačný výraz “opakovaně”. Bude to dvakrát, třikrát či pětkrát, budou policisté více přísnější k majitelům aut za milion nebo k řidičům v rezavých stopětkách? Bodový systém funguje proto, že je v něm pevně daný sazebník. Ponechat rozhodnutí o tak závažné věci, jakým zabavení auta bezesporu je, pouze na okamžitém rozhodnutí na místě, je celkem risk. Český chytrák to může pochopit třeba tak, že se bude moct s policistou nějak domluvit. Až praxe ale ukáže, zdali je k těmto obavám skutečný důvod.

Erární dotace erárnímu sportu

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Sun, 16 Mar 2008 21:12:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 10/2008 z 13. 3. 2008 na straně 2.

Každý rok vždy a všude stejná písnička. Když se rozdělují veřejné peníze v rozpočtu, objeví se najednou příliš hladových krků. Peněz je ale málo. Přesněji řečeno, i kdyby jich bylo hodně, nikdy jich není dost hodně. Hra na časté téma požádáme o více a třebaže nám pak dají méně, bude to tak akorát, se hrála i u nás. Byť se zpožděním kvůli odloženému schválení městského rozpočtu.

Podle jednoho ze zákonů profesora Parkinsona se při rozdělování veřejných peněz nejvíce diskutuje o drobných položkách a ty velké se nechávají být. Takže zatímco na parlamentní půdě se jedná o ono pověstné "porcování medvěda", v místních podmínkách jde většinou o "přilití" peněz nějakému spolku, klubu nebo instituci, které si v hlavičce nesou titul kulturní, sportovní nebo společenská.

Pozoruhodnou, až nezlomnou vytrvalost ve snaze dostat každoročně od města více peněz vyvíjejí kopřivničtí házenkáři. Argumentují dobrou reprezentací města na extraligových palubovkách. O tom se v podstatě nedá pochybovat. Otázka ale zní, zdali financování sportu na vrcholové úrovni z veřejných zdrojů je stále ještě dostatečně obhajitelné, nebo jde o náznak přecenění vlastních možností.

Tři sta tisíc zvláštní házenkářské dotace sice není v celkové sumě téměř 550 milionů nijak omračující cifra, přesto se ty peníze musely odněkud vzít. Mávnout rukou s tím, že jde o erár, je však možné pouze do té doby, než člověk zjistí, kolik zase zaplatí na daních.

Kolo versus auto: žádný spor

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Sun, 16 Mar 2008 21:09:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 9/2008 z 6. 3. 2008 na straně 2.

Kopřivnicí budou procházet asfaltové magistrály a vůbec nikdo proti tomu neprotestuje. Žádné nesouhlasné petice, žádná veřejná shromáždění. Místo hlučných a páchnoucích aut se totiž po dálnicích budou prohánět většinou tiší a často upocení cyklisté. To je, jak vidno, trochu jiná káva. Jezdit na kole se prostě nosí.

Módní trendy jsou ale někdy spíše medvědí službou. Ne, že by na cyklostezkách a cyklistice vůbec bylo něco špatného. Můžete si klidně obléct dvacet let starý oblek, narazit na hlavu klobouk a vyjet na rezavé ’ukrajině’, a přesto si nikdo z okolojedoucích cyklistů nebude ťukat na čelo a automaticky vás považovat za nejnebezpečnějšího cyklistu na společné stezce. Pohodlné svezení dvojbicyklem za úplatu je taktéž pojem neznámý, protože aby šlapal do pedálů jenom jeden a druhý se jen tak vezl, by bylo jistě považováno za vrchol nesolidárnosti.

Horší je, že se cyklistika staví do protikladu k individuálnímu automobilismu. Auto fuj, kolo huj. Takto ale problém nestojí. Autem se bude jezdit, ať už je cena benzínu jakkoliv vysoká. A kolo jej nikdy zcela nenahradí, na to musí přijít nějaká nová, v současnosti ještě netušená technologie. Nové cyklostezky by tedy neměly vyrůst na základech umělého nepřátelství cyklistů a řidičů. "Kolařům" poskytnou bezpečnější požitek z jízdy po nových trasách a lidem za volantem trochu uleví. Vydělají na tom i chodci, protože chodník je skutečně od slova chodit.

Doktoři na bývalé radnici

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Fri, 22 Feb 2008 15:29:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 7/2008 z 21. 2. 2008 na straně 2.

Vypadá to, že brzy bude ve městě o jeden velký problém méně. Poté, co se radnice přestěhovala do bývalé ředitelské budovy Tatry, připomínala z velké části osiřelá budova bývalého úřadu na Záhumenní, že je třeba myslet i na to, co zůstalo ve skříni z minulosti. Po mnoha dohadech a více či méně reálných návrzích bude mít polovina komplexu konečně nového majitele.

A ten jí dá i konkrétní obsah: minimálně deset let se budou v budově poskytovat zdravotnické služby, jak zní podmínka radnice. Vedlejším efektem bude navíc inkaso mnohem vyšší částky, než zmiňoval dřívější znalecký odhad. Ačkoliv finanční prospěch pochopitelně není pro město hlavním smyslem transakce, je to důležité pro zjištění, že nový majitel nekupuje budovu jen tak z milosti. Ví nebo aspoň tuší velice dobře, že se mu i dražší investice v budoucnu vyplatí. S velkou pravděpodobností i po uplynutí zmiňované desetileté povinnosti. Víra v úspěšnou budoucnost je to, co pesimističtí Češi potřebují jako sůl. Stejně jako smíření se s nevyhnutelným faktem, že spojení peněz a zdraví není nijak nemorální.

S notnou mírou sarkasmu se dá říct, že co se týče dopadu na návštěvníka, až tak se moc věcí nezmění. Ať už v případě úřadu nebo budoucích ordinací, v obou případech jde o zdraví. O něj by ale šlo i v případě, že by v objektu vznikla třeba cigaretovým dýmem notně prosycená restaurace nebo nálevna. Jen to znaménko před těmi přínosy pro zdraví je opačné.

Volba: co je menší špína?

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Tue, 19 Feb 2008 09:19:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 6/2008 z 14. 2. 2008 na straně 2.

Značně monotematickou podívanou nabídla minulý pátek a sobotu veřejnoprávní televize. Místo obvyklých pořadů mohli diváci vidět českou parlamentní realitu "dohodneme se, že se nedohodneme". Při sledování maratonu hádek a házení klacků pod nohy vytanula na mysli jednoduchá otázka: Nebyli bychom na tom s politickou kulturou o něco lépe, kdyby se prezident volil přímo lidmi? Nebo naopak: oč bychom tím přišli?

Přímou volbu prezidenta slibují politické strany už drahně let. Vždy ale zůstalo jenom u slov s tím, že to určitě bude, ale nikoliv teď, nýbrž až příště. Volba občany se ve světle letošní zkušenosti jeví jako mnohem lepší řešení prosté podrazů a zákulisních intrik. Lidé vyřadí nedůvěryhodné politiky ze hry a bude se rozhodovat zcela čistě. Nepřesunou se ale nečestnosti a půtky ze současného aktu volby poslanců a senátorů do veřejné předvolební kampaně? Zatímco nyní jsou kandidáti na rozdíl od volitelů vzorem důstojnosti, při přímé volbě to může být úplně naopak. Ve světle letošní neuvěřitelné volby hlavy státu sice jakákoliv další soutěž o hlasy vypadá jako nudná selanka, v politice ale předem nelze vyloučit nic.

Ale i přesto je přímá volba prezidenta o kousek přijatelnější. Už jen proto, že špinavá předvolební kampaň je na rozdíl od postranního kupčení s hlasy přehlednější. V každém případě to chce mnohem méně emocí a adrenalinu. Koneckonců prezident u nás není totéž jako třeba na druhé straně Atlantiku.

Napůl tvrdý hasičský chléb

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Wed, 13 Feb 2008 15:47:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 5/2008 z 7. 2. 2008 na straně 2.

Na internetových stránkách místních dobrovolných hasičů stojí nenápadné úvodní motto: "Jdeme tam, odkud ostatní utíkají." Chtělo by se až říci malé písmem, ale velké obsahem. Určitou míru patosu a mesiášství ale hasičům celkem snadno odpustíme. Na rozdíl od jiných organizovaných sborů si můžeme být téměř jisti, že drtivá většina z mužů v přilbách a těžkých kabátech dělá svou práci opravdu ráda. Navíc bez vlivu nějakých zájmů a lobbistů. Vždyť těžko si představit, že na stanici zavolá vrcholný politik, aby hasiči nevyjížděli likvidovat konkrétní požár.

Počet ani charakter výjezdů jak tatrováckých, tak i dobrovolných hasičů v loňském roce nevybočil z obvyklých kolejí. Dostat se ke skutečnému požáru je jenom svátek. Většinou se museli hasiči přetvořit v dřevorubce, zámečníky, zametače silnic, kovoobráběče nebo vodní záchranáře. Do obrazu všeumělů chybí dodat předlékařskou pomoc zraněným či zvládání kontaktu s vystrašenými lidmi. To vše v době, kdy se mluví o tom, že by ve městě měla být za pár let jediná profesionální jednotka, a tatrováci by tak o město a tím i jeho finanční příspěvek přišli.

Být hasičem je v podstatě povolání současnosti. Univerzalita a schopnost rychle a správně reagovat na novou situaci jsou hodnoty, které ocení jakýkoliv potenciální zaměstnavatel. Naštěstí ale ještě existují v uvozovkách zapálení idealisté, kteří by tvrdý nebo někdy i měkčí hasičský chleba nevyměnili za nic na světě.

Vrácené tisíce: jen výjimka?

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Wed, 13 Feb 2008 15:45:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 4/2008 z 31. 1. 2008 na straně 2.

Dvě studentky kopřivnické obchodní akademie posloužily jako vzor čestnosti a poctivosti. Přestože čelily lákavé příležitosti ponechat si 12 tisíc nalezených v jednom místním bankomatu, odevzdaly je původnímu majiteli. Za to si vysloužily nejen pochvalu od vedení školy, ale také policejní plaketu a trochu nečekaně i pozvánku do uniformovaných řad strážců zákona.

Jak tuto zprávu chápat? Optimisté by řekli, že je úžasné, že poctivci ještě existují, a proto je nutné dát ostatním dobrý příklad. Málokdo se totiž dokáže sám od sebe takto správně zachovat, takže je vhodné některé stále ještě váhavější jedince pozitivně stimulovat. Pesimista by mu ale logicky namítl, že takových případů je natolik poskrovnu, že se každý byť jen drobný záslužný čin automaticky objeví v televizi a novinách. A protože média nepopisují realitu úplně věrně, vytváří se falešný dojem, že jsme lepší než ve skutečnosti. A kdyby se do třetice přidal realista, zhodnotil by možná vrácení peněz jako situaci natolik běžnou, že přece není nutné si na ni svítit reflektory kamer a blesky fotoaparátů.

Ať už se na to díváme, jak chceme, jen velký škarohlíd by obě studentky podezíral z touhy po mediální slávě. Při trpělivém odpovídání na dotazy mnoha novinářů a pozdějším natáčení u onoho bankomatu působily sice vyrovnaně, přesto ale skromně. Pokud je tohle naše budoucnost, můžeme být celkem rádi. Zatím tu máme to, co máme, a především, na co máme.

Dávat bacha na blízká auta

noreply@blogger.com (Michal Polášek) — Wed, 13 Feb 2008 15:43:00 +0000

Vyšlo v Kopřivnických novinách č. 3/2008 z 24. 1. 2008 na straně 2.

Jízda autem je už dávno velmi kontaktní sport. Jezdí a parkuje se tělo na tělo, tedy spíše plech na plech. Jako by čeští řidiči neměli rádi samotu, a proto se musí na někoho přilepit. Solitéry na cestě skoro nepotkáte, vždy se najde někdo, kdo visí tomu prvnímu za zadním nárazníkem. A v umění zaparkovat na místě, které je na první pohled užší či kratší než auto, by mohli někteří vyučovat.

Nehody způsobené nedodržením bezpečné vzdálenosti nebo nepozorností či podceněním situace například při vyjíždění z parkovacího místa způsobily, že Kopřivnice v loňském roce vytvořila smutný primát v rámci Novojičínska. Kvůli počtu nehod se ulice Štefánikova mohla klidně stát sídlem okresní dopravní policie a také další dopravní tepna Obránců míru převýšila počtem střetů všechny ostatní ulice ve městech a obcích regionu. I s přihlédnutím k dopravnímu zatížení a značné délce ulic je třicet, resp. dvacet pět nehod za rok hodně. Vizitku dopravně nejnebezpečnějšího města v okolí nezlepšuje ani to, že šlo většinou jen o “plechařinu”.

Zatímco častému překračování povolené rychlosti se dá bránit optickým zúžením vozovky, instalací neoblíbených “hrbů” nebo výstavbou kruhových křižovatek, nedostatečné pozornosti řidičů nebo jejich lehkomyslnosti se technickými prostředky předchází hůře. V budoucnu pomůžou přístroje v autech, které oznámí například zvukem nebezpečí blízké překážky. Do té doby je třeba si dát hezky česky “bacha”.